Smíšená kultura na zeleninovém záhonu

Při pěstování zeleniny rozlišujeme dva typy pěstování: smíšené a monokulturní. Monokultura znamená, že se na ploše pěstuje pouze jeden druh zeleniny, například brambory. Zatímco na velké ploše to může mít smysl, na zeleninovém záhonu v domácí zahradě to vypadá nezáživně. Koneckonců, nechcete přece sklízet jen brambory.
Smíšené pěstování tak poskytuje větší rozmanitost. Při této formě pěstování se kombinují různé druhy zeleniny. Pozornost se věnuje nárokům rostlin na půdu, příslušnosti k určitým čeledím rostlin, jejich růstovým vlastnostem nebo hloubce kořenů.

Jedna z hlavních výhod smíšeného pěstování je zřejmá: škůdci mají v dobře navržené smíšené kultuře menší šanci. Existuje například hmyz nebo houbové výtrusy, které se specializovaly na určité druhy rostlin z určité čeledi. Pokud se na záhonu, kde rostou pouze rajčata a brambory, které patří do čeledi lilkovitých, objeví plíseň, budou všechny rostliny v mžiku napadeny. Když je například na záhoně smíšeného pěstování napadeno jedno rajče, sousední rostlina cukety zůstane nezasažena.

Existují dokonce rostlinné druhy, které se navzájem pozitivně ovlivňují ve vývoji a rády žijí v těsné blízkosti. Některé z nich dokonce dokážou od sousedních rostlin odhánět škůdce. Jiné rostliny potom například vydávají pach nebo kořenové výměšky, a chrání tak nejen sebe, ale i své partnery na záhonu. Kupříkladu okurky a jahody se cítí obzvlášť dobře, když rostou vedle česneku. Kapucínka je zase oblíbená díky své „přitažlivosti“ pro mšice: přiláká mnoho potulných mšic, takže ostatní rostliny jsou prozatím ušetřeny. Na druhou stranu existují i rostliny, které by se neměly vysazovat společně. Například rajčata a okurky spolu kvůli svým rozdílným potřebám příliš neladí.

Smíšená kultura je také obvykle méně náročná na půdu a je méně pravděpodobné, že dojde k její únavě. Kombinace hluboko a mělce zakořeněných rostlin také znamená, že zásoby živin a vody jsou efektivně využity a rostliny si navzájem tolik nepřekážejí.

Jedním z nejdůležitějších bodů je výběr místa. Většině zeleninových rostlin uděláte dobře, když zvolíte slunné nebo nanejvýš poloslunné místo. To znamená, že záhon by měl být celý den na slunci - nebo alespoň několik hodin.

Kyprá, dobře propustná a na humus bohatá půda s dobrou směsí písku a jílových minerálů je navíc dobrým základem pro většinu zeleninových rostlin: pro plodovou zeleninu, jako jsou rajčata, okurky, dýně a zelí.

Pro některé zeleninové rostliny může být také trochu písčitější. Písčitá půda se vyznačuje tím, že má vyšší obsah písku. Takové půdy se také nazývají lehké půdy. V tomto typu půdy se dobře daří kořenové a hlíznaté zelenině, jako jsou brambory, pastinák, mrkev nebo třeba chřest.

Pokud se vlhká, lepkavá půda při kopání lepí na rýč, jedná se obvykle o těžkou, jílovitou zahradní půdu. Přidání písku může zajistit větší propustnost a lepší strukturu půdy. Pokud je však půda příliš zhutnělá a dešťová voda z ní obtížně odtéká, jsou vyvýšené záhony ideálním řešením! Umožňují pěstování zeleniny bez ohledu na kvalitu zahradní půdy. U vyvýšených záhonů je totiž na vás, abyste pro rostliny vytvořili ten nejlepší základ. Před vytvořením zeleninového záhonu je nejlepší se blíže seznámit s typem půdy na vlastní zahradě.

Závěr: Pro většinu zeleninových rostlin je nejvhodnější umístění na slunci s kyprou, dobře propustnou hlinitou půdou. Příliš těžkou nebo lehkou půdu lze obvykle vylepšit humusem, pískem nebo čerstvou rostlinnou zeminou. Pokud to není možné, jsou skvělou alternativou vyvýšené záhony.

Zelenina potřebuje k vývoji hlíz a plodů dostatek živin, jako je dusík, fosfor, draslík, vápník a hořčík. Jejich potřeba však kolísá od nízké po vysokou - s plynulými přechody. Rostliny, kterým se daří v jílovité půdě bohaté na živiny, jsou obecně mnohem hladovější než rostliny, které rostou v písčité, chudé půdě.

Mezi rostliny s vysokými nároky patří velké odrůdy zelí, mnoho druhů plodové zeleniny a brambory. Pro jejich bohatou úrodu je důležitý pravidelný přísun všech důležitých živin. Mezi druhy zeleniny, které mají nízké nároky na živiny, patří ředkvičky, polníček a naprostá většina bylinek. Naproti tomu švýcarský mangold, mrkev a pastinák patří mezi středně živinově náročné druhy: potřebují více živin než ty nejstřídmější druhy, ale méně než výše uvedené brambory nebo zelí. Hranice v tomto rozdělení rostlin však nejsou pevně dané. Například okurky jsou mezi středně náročnými rostlinami ty nejhladovější, anebo jinak: mezi vysoce náročnými ty nejstřídmější. Naopak keříčková bazalka má zase tendenci kolísat mezi středně a málo náročnými rostlinami.

Pokud chcete na svůj zeleninový záhon vysadit středně a vysoce náročnou zeleninou, je nezbytné mít adekvátně připravený záhon: s předhnojenou, kvalitní speciální zeminou pro zeleninové rostliny, jako je například COMPO Substrát pro rajčata a zeleninu bez rašeliny, a organickým hnojivem z ovčí vlny vytvoříte optimální podmínky pro zdravý růst rostlin. Tekuté hnojivo pro zeleninu s okamžitou účinností navíc dodá rostlinám všechny důležité živiny, které potřebují ve fázi vegetace a tvorby plodů.

Protože hnojivo z ovčí vlny působí přirozeně, pomalu a šetrně, můžete mezi hladové rostliny vysadit i jednu nebo dvě bylinky skromné na přisun živin. Takové prostředí by však nebylo ideální pro tymián nebo rozmarýn. Ty se budou cítit lépe ve speciální půdě pro bylinky mezi ostatními bylinkami. Tip: Sázejte nízko náročné rostliny trochu dál od sebe a při hnojení náročných rostlin tekutým hnojivem je vynechejte.

Zatímco dýně mohou zabírat polovinu vyvýšeného záhonu, sladká paprika se drží při zemi. Některé malé papriky mohou růst i v květináčích o průměru 20 cm. Růstový habitus je proto důležitým kritériem při výběru vhodných sousedů pro váš záhon. Pokud si však vezmete k srdci následující tři rady, harmonické smíšené kultuře nestojí nic v cestě:

1. Přečtěte si etiketu balení semínek: Z něj se dozvíte, jak vysoko rostlina vyroste a kolik místa potřebuje ke svému růstu.
2. Od malých po velké: Na záhony orientované na jih vysazujte malé rostliny, aby měly vždy dostatek světla. Za ně můžete vysadit vysokou zeleninu. Pokud je záhon u zdi domu, patří vysoké plodiny také dozadu a malé dopředu.
3. Naplánujte dostatek místa: Naplánujte dostatek místa pro každou rostlinu. I když mnohé sazenice vypadají zpočátku velmi malé, časem se značně zvětší. Konkurenčnímu boji o místo zabráníte, pokud mezi rostlinami uděláte dostatečné rozestupy, aby se každá mohla vyvíjet samostatně. Výhodou také je, že pokud je mezi rostlinami dostatek prostoru, může mezi nimi lépe cirkulovat vzduch, což zabraňuje napadení škůdci.

Pokud máte k dispozici velký záhon nebo celou zeleninovou zahradu, můžete zasadit v podstatě cokoli. Mezi velmi vitální plodiny patří dýně, cukety, okurky, rajčata a melouny.

Na malém nebo vyvýšeném záhonu buďte kreativní. Místo velkých tyčkových rajčat zasaďte malá keříčková rajčata. Nechte rostliny okurek šplhat dolů po vyvýšeném záhonu, místo abyste je vyvazovali do výšky. Tento trik vám umožní efektivněji využít vertikální prostor a zajistí, že rostlina okurky na vyvýšeném záhonu nebude ubírat světlo ostatním rostlinám. Na malé zeleninové záhony se doporučují také ředkvičky, salát, malé papriky a různé bylinky.

Ať už se jedná o háďátko zelné, skvrnitost listů, padlí, květilky nebo pozdní plíseň - některým z nejneoblíbenějších škůdců a patogenů, kteří v létě napadají naše zeleninové rostliny, lze předcházet smíšeným pěstováním. Všechny tyto patogeny mají totiž jedno společné: specializují se na určité čeledi rostlin. To v praxi znamená, že například skvrnitost listů je častější u motýlokvětých rostlin, zatímco pozdní plíseň postihuje rostliny z čeledi lilkovitých, jako jsou rajčata a brambory.
Pestrá směs rostlin tak může přerušit řetězec infekce a omezit rozsáhlé napadení chorobami.

Zohlednění čeledí při rotaci a obměně plodin

Vzhledem k tomu, že někteří škůdci a patogeny mohou přezimovat v půdě, je důležité zajistit rozmanitost i při přesazování. Proto se nedoporučuje vysazovat na záhon každý rok stejnou čeleď rostlin. Výrazně se totiž zvyšuje riziko infekce čerstvě zasazených sazenic. Teprve po určité době se riziko opět sníží a na záhon můžete znovu vysadit konkrétní čeleď rostlin. Proto je nejlepší zachovat si plán výsadby z minulého roku, abyste i příští a přespříští rok věděli, kde byla která rostlina.

Rostliny rozdělujeme mimo jiné i podle délky kořenů. Zatímco hlubokokořenné rostliny mohou čerpat vodu a zásoby živin z hlubších vrstev půdy, mělce kořenící rostliny zůstávají v horních vrstvách půdy. Stejně jako u požadavků na živiny ani zde neexistuje jasná dělící čára a některé druhy zeleniny mají tendenci vytvářet středně dlouhé kořeny - nebo se přizpůsobují svému prostředí a někdy mají poněkud mělčí a jindy hlubší zakořenění. Musíte mít také na paměti, že některé rostliny jsou v půdě výrazně hlouběji než jiné. Například brambory netvoří dlouhé kořeny, ale protože jsou tyto kořeny dobrých 50 cm pod povrchem půdy, mohou se dostat i do hlubších vrstev půdy.

Mezi rostliny, které mají přístup do hlubších vrstev půdy, patří artyčoky, květák, pastinák, brambory, vlčí bob, sladké brambory a topinambury. Naproti tomu polníček, ředkvičky a cibule se soustředí na svrchní vrstvu půdy. Většina druhů zeleniny jsou rostliny, které vytvářejí středně dlouhé kořeny a/nebo se mohou přizpůsobit v závislosti na situaci.

Obecně lze říci, že pokud zeleninový záhon pravidelně zaléváte a hnojíte, budete mít dostatek vody pro všechny zeleninové plodiny.

Na základě předchozích informací můžete nyní vytvořit pestrou a rozmanitou smíšenou kulturu. Svou roli zde mohou sehrát i zkušenosti ze zahradnictví. Některé rostliny totiž působí na své sousedy obzvlášť pozitivně.

Velmi oblíbená je například kombinace jahod a pórku, protože pórek údajně zabraňuje vzniku některých plísňových choroboplodných zárodků. V případě hlístic, které napadají jahody, pórek, fazole, hrách nebo salát, může pomoci aksamitník nebo měsíček. Saturejka údajně chrání fazole před napadením mšicí makovou.